adidas 24 hodin na Lysé hoře
LH24 mýma očima
Nezadržitelně se blíží den D, den na který jsem celý rok čekala. Možná bych ten den mohla nazvat spíš den LH24. Ještě teď cítím to nadšení z minulého roku, kdy jsem nahlédla pod pokličku této extrémní akce…bílá sněhová peřina všude kolem, vypadalo to jako v pohádce a kolem mě ticho a odhodlání kolemjdoucích nebo běžících účastníků. Čím více se blíží den závodu, tím víc je mi jasné, že jako v pohádce to určitě vypadat nebude. Sníh abys na Lysé hoře hledal pod mikroskopem a na mě leze rýmečka!!! Do poslední chvíle válčím sama se sebou, ale i když mi není úplně nejlépe , myšlenka na neúčast je horší než myšlenka na účast.
Nachystaná na všechny možné i nemožné situace jedu na registraci. Po cestě v autě si s hrůzou uvědomím, že s sebou nemám nejdůležitější vybavení-HŮLKY!!! Je 8.50, my jsme za Frýdlantem a já jsem bez hůlek-první černý puntík tento den. Situaci zachraňuje Láďa, hůlky se na místě prodávají, tak si je koupil: stejně je potřebovalJ Pak už zůstávám sama a chystám si věci na svém místečku 2x1 metr. Do začátku závodu zbývá už jen pět minut a já kontroluju nachystané věci: level 1 mám na sobě, level 2 přichystaný na výměnu a level 3 v tašce (třeba ho ani nebudu potřebovat) HA.HA. Vycházím ven a někde poblíž čekám horu natěšených závodníků a nikde nic. Jakýsi kolemjdoucí mě informuje, že se startuje z Ostravice. Super, jsem na Sepetné, další černý puntík dnešního dne-včera jsem si to přece četla v propozicích. Svižně utíkám dolů, abych proběhla startem a mohla začít závod. Po cestě už potkávám závodníky z čela a za nimi následuje dav závodníků, kterými se snažím proplétat a uhýbat jim, ale všichni koukají na zem a ne před sebe. V okamžiku, kdy se snažím vyhnout a přes to do mě jeden závodník vrazí tak, že málem končím v příkopě (nezdvořák!!! další černý puntík) končím s uhýbáním a rovně mířím na start. Probíhám opuštěným startem a konečně mířím nahoru. Klušu, doháním poslední závodníky, a když konečně odbočuju z cesty do hor, už jsem v davu ostatních závodníků. Stojíme co dva metry, cesta je ucpaná a i když se snažím předbíhat, pomalu a jistě promrzám. Stále ještě se uklidňuju myšlenkou, že až zrychlím, bude teplo. Pod severní sjezdovkou se smiřuju s tím, že už nikdy nerozmrznu a vzdávám pokusy o rozepnutí kapes rukama bez citu a jen se v duchu modlím, ať mi aspoň po cestě dolů rozmrznou. Nahoře dostávám upozornění, že další kolo je povinný šátek a čepice. Po cestě dolů pomalu rozmrzám a po doběhnutí měním oblečení level 1 za 2 –městské rukavice měním za hrubší, místo čelenky beru čepici a na tříčtvrťáky oblékám šusťáky. Když se po půl hodině přestanu klepat, jdu s nechutí na další kolo. Po cestě si nasazuju šátek na pusu dle pokynů a za chvíli se mi začínají mlžit brýle. Vydržím to tak do půlky a pak je schovám do kapsy. Konečně vidím aspoň něco a uděluji si další černý puntík, že jsem si nekoupila čočky. Na severní sjezdovce zakopávám o každý větší kámen, který neodhadnu, z nosu mi kape a já se už ani nesnažím si ho utírat, stejně zase necítím ruce. Potichu si sama sobě stěžuju, všechno kolem je šedivé a nepříjemné, mám pocit, že se na mě mračí i sněhové vločky. Po cestě dolů nasazuju brýle a sundávám šátek z pusy, říkám si, že dolů už nějak dojdu a rozhoduju se, že už mě nahoru nikdo nedostane a počkám na odvoz domů. Když dorazím druhé kolo, jdu si dát horký čaj a vývar-jsem zmrzlá jak preclík a chce se mi brečet- položím si rukavice na stůl, abych si zmrzlé ruce trochu zahřála o horký kelímek, smiřuju se s myšlenkou, že končím, dívám se na stůl, rukavice, vedle nich vývar nějaké závodnice, která si sedá na stůl, zavadí o kelímek a celý vývar mám na rukavicích (OBŘÍ černý puntík!!!) Je mi naprosto jasné, že tohle není nic pro mě. Volám domů a oznamuji předčasný konec. Dostávám úžasnou radu: Zalez si do spacáku a počkej na Bublinu. Volám i Bublině, jede mě podpořit i s Jirkou a Mírou. Jenže do jejich příjezdu zbývají čtyři hodiny. Beru své polévkové rukavice, sice mám ještě jedny , ale i tak všechno vidím strašně černě a jdu na své místo. Chvíli sedím a přemítám, už jsem rozmrzla a odhodlávám se k ještě jednomu kolu než Bublinka dorazí. Velmi pomalu se oblékám do toho nejteplejšího co mám. Po hodině jsem nachystaná na další kolo a s váháním si obouvám boty, nesmeky a obří lyžařské rukavice od Ládi navíc vyzbrojené hřejivými sáčky. V plné polní se dozvídám, že s sebou musím mít i jednu vrstvu oblečení navíc. Všechno sundám, doplním potřebnou vrstvu-beru nesmyslné triko-a po hodině a půl odevzdaně vyrážím do třetího kola. Jsem zabalená od hlavy až k patě, vypadám jak eskymák, tak mě nikdo ani nekontroluje. Když je mi teplo všechno zase začíná růžovět. Cesta nevypadá jako nepřátelské uzemí, je najednou hezká a sněhové vločky se ve světle čelovky krásně lesknou. Kapáni z nosu najednou není otravné, ale kapky mi naopak dělají společnost, a když vydrží trochu déle, dostanou jméno. S některýma se i zapovídám. Najednou je mi veselo, každý vystoupaný metr je malá výhra z každého kamene mám radost. Nahoře je krásně a teplo i když fouká vítr a je skoro dvacet stupňů pod nulou. Dole potkávám známé tváře Libor, Michal, Radúz a to mě hřeje i zevnitř. Dorazila i Bublinka s klukama, dovezli mi skvělý vývar s písmenky a já s nimi vyrážím na další, poslední kolo. Cesta ubíhá, konverzace plyne a najednou jsme zase dole. Láká mě to, vyrazit ještě na jedno kolo, jenže pak zapínám rozum a vzpomínám si na nachlazení. Protože jsme s Mírou došli dolů dřív než Bublinka s Jiříkem, vyhříváme se u ohně než dorazí. Lákavou myšlenku na další kolo beru s sebou i když jdu balit věci.
Představovala jsem si, jak budu zdolávat jeden kopec po druhém, jak budu překonávat z posledních sil nástrahy Lysé hory až se dostanu na dno sebe sama a s tím zabojuju. Že se s tím dnem setkám hned na začátku, jsem opravdu nečekala. Co jsem taky nečekala, že nakonec se nadchnu tak, že příští rok na startu budu určitě zase.
Naďa Kuhtreiberová